Fine Gospel Time - Zuzana Stirská

 

Zuzana Stirská


Už jako jedenáctileté děvče účinkovala v pořadech a hrách Jiřího Suchého -Ten pes je váš?, "Čarodějky", "Kytice", “Plakala panna, plakala..” Po šestiletém působení na scéně divadla Semafor začala zpívat s Jiřím Helekalem, skupinami “Kroky” Františka Janečka, “Maximum” Petra Hanniga, country skupinou “Teskar” a dalšími. S hercem Jaromírem Hanzlíkem nazpívala úspěšnou desku “Milenci”, absolvovala turné po SSSR, Kubě, SRN, Polsku. Odmaturovala na gymnáziu, absolvovala sólový zpěv na Lidové knzervatoři u prof. Löbla, dokončila nástavbové studium angličiny a v r.1981 emigrovala do tehdejšího “západního” Německa.

Po těžkých začátcích a následné spolupráci se skupinou “Nashville Playboys” se pod pseudonymem Susanna Prag probojovala mezi přední hvězdy německé hudební scény. Zpívala na koncertech s formací Jamese Lasta, s Guntherem Gabrielem, Mikem Oldfieldem, Robertem Blanco, Heinem a dalšími. Natáčela desky se skupinou Eruption, vystupovala v mnoha televizních i rozhlasových programech. Koncertovala na zámořských lodích, na kterých obeplula téměř celý svět - od Grónska až po Antarktidu.

V německem Göttingenu vystudovala hudební vědu a anglistiku a poté, co se u nás poměry změnily, se přestěhovala s manželem i dětmi zpátky do Prahy.

Po svém návratu do vlasti hostovala v divadle Semafor s takovým úspěchem, že ji pan Jiří Suchý znovu požádal o spolupráci a napsal jí tentokrát "na tělo" pořad s názvem "Zuzana se vrací", ve kterém na oplátku jako host vystupoval zase on. Trojici hlavních protagonistů doplnila její talentovaná, tehdy desetiletá dcera Viki, která krátce předtím vyhrála televizní soutěž Carusošou. Právě pro tento pořad založila v r. 1999 Zuzana Stirská vokální sbor Gospel Time, první gospelový soubor u nás. S tímto souborem pracuje s úspěchem již mnoho let...viz. FINE GOSPEL TIME či detailní životopis níže....



„Gospel songs“ jsou podle encyklopedie duchovní písně severoamerických černochů na texty Nového zákona. Byly (a jsou) zpívány v křesťanských kostelech, kde sólového zpěváka doprovázeli účastníci bohoslužeb jako početný sbor. Tímto specifickým hudebním žánrem se inspirovala zkušená a hlasově skvěle disponovaná zpěvačka Zuzana Stirská a po svém návratu z emigrace (1981 – 95) se dlouhou dobu věnovala přípravě svého záměru. Byla pro to i teoreticky dobře vybavená (vystudovala mimo jiné hudební vědy na univerzitě v Göttingenu). Postupně si s energií sobě vlastní vytvořila nezbytné zázemí, sestavila smíšený dvacetičlenný sbor a v r. 1999 vystoupila na prknech SEMAFORU v pořadu Zuzana se vrací se svým GOSPEL TIMEM. Pořad byl nadšeně přijat a proto následovaly (opět v tomto divadle, kde Zuzana začínala jako dvanáctiletá po boku Jiřího Suchého) pravidelné Gospel Time Party. Repertoár vycházející s klasického gospelu byl zásluhou textařů Josefa Fouska, Jiřího Suchého či dokonce Ivana Mládka pochopitelně „zesvětštěn“ (stejně jak to známe u spirituálů, které gospelu předcházely), Zuzana si tradiční gospely sama upravila a doplnila je i několika vhodnými písněmi domácí provenience. Dokladem je průřezové CD nazvané Vám, jen vám... s poditulem Gospely tradičně i netradičně (producent Karel Vágner, 2002). V té době už bylo zřejmé, že se na naší hudební scéně objevila novinka, která nemá konkurenci. Muzikálně zvládnout početný sbor a sladit jej se sólovým projevem tak, aby jej vhodně doplňoval, podbarvoval či dokresloval, je jistě náročné. Výsledkem je ovšem specifické vyznění každého vystoupení založené na zřejmé kolektivní radosti ze zpívání. Tedy něco, na co nejsme běžně zvyklí. Pěvecká kariéra Zuzany Stirské je pestrá a bohatá. Po už zmíněném začátku v SEMAFORU po boku Jiřího Suchého zpívala s různými skupinami a orchestry a záhy prorazila i v zahraničí. V průběhu emigrace vystupovala spolu s Mikem Oldfieldem, Jamesem Lastem a dalšími světovými hvězdami a sjezdila téměř celý svět. Po návratu do vlasti vykročila v jejích šlépějích dcera Viki, která rovněž začínala po boku Jiřího Suchého a dnes je členkou Gospel Timu. Zuzana Stirská spolu s Gospel Timem nejen zpívá, ale všechna vystoupení i uvádí a to velmi profesionálně. Na koncertech s ní někdy vystupují, kromě nejstarší dcery Viky, také další dvě ratolesti, talentovaný zpěvák a trumpetista Rafík (Rafael) a Sany, která se už představila v dětských rolích před televizními kamerami a na jevišti Národního divadla. Vyhledávané jsou tradiční vánoční koncerty Zuzany Stirské a Gospel Timu, v nichž nechybějí zajímavá aranžmá českých i světových koled a k zahraničním úspěchům se řadí také jejich vystoupení v syrském národním divadle v Damašku na sklonku loňského roku.

Zuzana Stirská - životopis


Zpěvačkou jsem chtěla být od malička a musím říci, že v rodině jsem pro svůj sen našla pochopení i podporu. Možná proto, že tatínek, který pocházel z Litomyšle, měl vztah k hudbě už zakódovaný v genech po svém otci a dědečkovi, kteří byli velmi muzikální. Pradědeček Emanuel Stirský dokonce zpíval před B. Smetanou a založil v Litomyšli pěvecký spolek Vlastimil, který existuje dodnes.
Já jsem se narodila v Praze, ale celá moje rodina pochází z východních Čech, z Vysokého Mýta. Hudba mě bavila již od malička a už někdy ve třech letech jsem byla to zázračné dítě, které dokázalo před příbuzenstvem zazpívat desítky národních písniček. A protože tatínek hrál na piáno, chodila jsem od malička na hodiny klavíru i já. S klavírem jsem začínala v Lidové škole umění ve Voršilské ulici v Praze. Mojí učitelkou byla paní profesorka Večtomová, matka dvou slavných synů, Saši /violončelisty/ a Vladimíra /kytaristy/ Večtomových. Musím přiznat, že paní profesorka ze mě doslova šílela, protože jsem moc necvičila a moje příprava na hodinu nebyla dle jejích představ.Já jsem od malička spíše vyhledávala akordy a těmi se doprovázela při zpěvu. Takže etudy a slavné skladby jsem k její nelibosti odsouvala do pozadí. Od svých jedenácti let jsem byla v „Semaforu“ neboť jsem napsala panu Suchému, který si mě poslechl a přizval do svého souboru.
S hodinami zpěvu jsem začala asi od patnácti let. Chodila jsem k tehdy známému profesorovi Robertu Rossnerovi. Na Lidové konzervatoři mě pak učil a velmi pomohl pan prof. Luděk Löbl, který dodnes učí na Státní konzervatoři. Jeden čas jsem si pohrávala i s myšlenkou, že půjdu na AMU studovat klasickou muziku, protože jsem měla koloraturní soprán velkého rozsahu a pan René Tuček, který mě slyšel a půl roku učil pravil, že v mém hrdle sídlí nevídaný to materiál. Zklamala jsem ho však a nechala se opětovně svést kamarádem Jirkou Helekalem k populární hudbě. Co nesmím opomenout je to, že jsem také zpívala ve sboru dr. prof. Bohumila Kulínského, starého pána, jehož soubor, dnešní „Bambini di Praga“, po něm převzal jeho syn. Zde jsem začínala asi v pěti letech, tedy v době, kdy jsem ještě ani nechodila do školy a dopracovala to na sborovou sólistku.
Jako většina mých vrstevníků jsem si vyhledávala doprovod k písničkám a brnkala na kytaru. Na rozdíl od jiných mi ale bylo od začátku jasné, čím se chci stát: Zpěvačkou. A to byl pak trochu problém mého relativně dlouhého působení v „Semaforu“, kde jsem byla angažovaná spolu s dvěma holčičkami – Magdou Křížkovou a Lenkou Hartlovou. Všechny tři jsme byly stejně staré, abychom mohly alternovat, když některá z nás onemocní. Pak tam samozřejmě byli naši slavní kolegové, k nimž jsem vzhlížela s úctou a obdivem – Jiří Suchý, tehdy ještě Jiří Šlitr, Milan Drobný, Věra Křesadlová a Zuzana Buriánová a postupně tam přicházeli další. Později jsem byla i u toho, když tam dělala konkurz Jitka Molavcová a krásně zpívala s kytarou chanson "Už deset let nám láska slouží". V Semaforu jsem hned na počátku zažila velké zklamání, o kterém jsem si už povídala s panem Suchým. Spolu se svými dvěma mladými kolegyněmi jsme s režizérem Ivo Paukertem zkoušeli hru Benefice, kde v první polovině vystupuje s panem Suchým malá holčička, z níž po přestávce vyroste již dospělá dívka, kterou hrála Zuzana Buriánová. Před prázdninami jsem tedy poctivě zkoušela, aby mi po prázdninách řekli, že už tam hrát nebudu. Důvod zněl, že holčička, hrající v první půlce představení musí být podobná Zuzaně, která byla blondýna, zatím co já byla tmavovlasá. To mě strašně ranilo: že nejsem blondýna, bylo přece jasné od začátku. Ve finále to pak tedy odehrály mé dvě kolegyně. Pan Suchý se to snažil později napravit mým angažmá v dalších hrách, ale ten pocit křivdy se se mnou táhl ještě hodně dlouho. Prostředím Semaforu jsem hodně „načichla“, ale je faktem, že pan Suchý mi dával roličky spíše hereckého zaměření, zatím co já chtěla pořád spíše zpívat. Zpívala jsem tam jen ve sboru holčiček například ve hře Ten pes je váš nebo Čarodějky, kde jsem hrála přidrzlou puberťačku Kopelentovo. Nikdy to ale nebyly nijak velké role a pěvecky jsem se cítila nevyužita. Po čase jsem tedy z divadla odešla, ale vzpomínám si, že v Kytici jsem ještě alternovala.


Co bylo dál ? - Zpívala jsem se skupinou „Kroky“ Františka Janečka, tehdy ještě s Janou Kratochvílovou a Pavlem Sedláčkem. Po rozchodu s Janečkem jsem vyhrála pěvecký konkurz opět do Semaforu, tentokrát však do skupiny Miloslava Šimka. Myslela jsem, že si tentokrát opravdu zazpívám, nicméně pozdě jsem pochopila, že to opět nebyla velká výhra. Měla jsem se stát náhražkou a kopií zpěvačky Jany Robbové, se kterou se tehdy rozešli. Já byla ale úplně jiný typ jak pěvecky, tak charakterově, takže jsem jsem celou situaci dost těžce nesla a brzy od nich odešla. S panem Suchým jsem byla ale stále v kontaktu a čas od času jsem v Semaforu opět vystoupila. Zpívala jsem také s rockovou kapelou Jirky Helekala, s Jaromírem Mayerem, se skupinou Darka Vostřela, orchestrem Harryho Macourka, byla jsem na zájezdech na Kubě, v SSSR, v Německu a po neobjasněném zákazu dalšího výjezdu na západ jsem se v roce 1981 rozhodla emigrovat. Pouhé dva dny před odchodem jsem se rozvedla, aby manžel neměl problémy a odešla jsem sama, pouze s pejskem. Jako cíl jsem si zvolila Kanadu nebo Austrálii, kvůli jazyku, protože jsem uměla anglicky, zatím co německy jsem neznala ani slovo. Nakonec jsem ztratila odvahu vydat se do neznáma až někam za oceán a zůstala jsem v Německu až do roku 1989. Doma jsem byla odsouzena na dva roky nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky. Začátky v emigraci byly přetěžké. Jako většina emigrantů jsem přišla na “Západ”s představou, jak je tam všechno úžasné a jak dobře se tam všichni mají, ale ono všechno má své světlé i stinné stránky. Byla jsem přesvědčena, že že se mi otvírá svět avantgardní a progresivní západní hudby, nicméně jsem byla ze svého omylu brzy vyvedena. Německo se svou tendencí k líbivému vkusu nebylo vskutku mou hudební zemí zaslíbenou. Myslela jsem, že tam budu dělat nějakou úžasnou hudbu, ale nikdo na ni nebyl zvědavý, skutečnost byla úplně jiná. Letěly tam šlágry nejprimitivnějšího typu. U nás jsem byla zvyklá dělat spousty koncertů, kde jsme měli pozorné, poslouchající publikum. V Německu se vystoupení konala v prostředí se stolovým zařízením, kde hosté popíjeli, konzumovali a někdy možná i poslouchali, co jsme jim předváděli. Byl to pro mě velký šok, ale svým způsobem škola mého profesionálního života, protože jsem se tam naučila komunikovat s publikem, navazovat s ním kontakt a nakonec si je i získat. U nás jsme většinou koncertovali v takovém sterilním prostředí, na jevišti nějakého kulturního domu, odděleni od publika, které nás tam někde ve tmě poslouchalo. V Německu jsem však cítila, že skutečně zpívám pro lidi a někdy i mezi nimi. Naučila jsem se hned z kraje s nimi, někdy i dost ostře, bojovat. Protože když jsem viděla, že místo aby mě poslouchali, věnují se jídlu nebo povídání mezi sebou, dovolovala jsem si časem i to, co by mě ještě krátce předtím ani ve snu nenapadlo. Řekla jsem jim třeba: „Tak teď Vám budu zpívat ať chcete či ne a vy mě budete poslouchat. Bavit se můžeme všichni potom !“ Když jsem jim takovouhle drzost povídala, vždy jsem se na ně u toho hrozně usmívala a oni nevěděli, jak to vlastně myslím a většinou zmlkli. Kolikrát jsem se až té své drzosti sama lekla, nicméně Němci to brali a já si tak dokonce získala jistou reputaci. Naučila jsem se navazovat s publikem úzký kontakt a žertovat s ním. Přestože miluji přirozený styl a spontaneitu projevu na jevišti, vždycky se snažím zachovat si určité niveau vystupování, stylu moderace i vtipkování. Mám své hranice a velmi se kontroluji, abych nikdy nezabředla do hrubosti či primitivního šprýmování. Velmi se snažím o pokorný styl projevu, který mi je i u ostatních umělců příjemný neboť velmi nesnáším opak. Dnes mi tato německá zkušenost pomahá při vystoupeních zde a těší mě, že se publiku očividně líbí nejen můj zpěv, ale i můj styl sebeprezentace a humoru.


Proč jsem se rozhodla vrátit ? - Víte, já nejsem ten typ člověka, který dává na odiv svůj patriotismus a vykřikuje, jak je pyšný na to, že je Čech. Tyto afektované fráze nemám ráda. Nicméně v Německu jsem si nikdy nezvykla. Odešla jsem už v dospělosti a léta prožitá v zemi, kde jste se narodili, už nikdy z paměti nevymažete. Přestože jsem v letech, kdy jsem byla v Německu, vystupovala na zámořských lodích a viděla prakticky celý svět, od Antarktidy, Nové Guiney, Austrálie až po Grónsko, stýskalo se mi. Cestovala jsem po celém světě, ale domů jsem nesměla, což mě velmi deprimovalo. Na rozdíl od Ládi Kerndla, který se rovněž plavil na zaoceánských lodích a vystupoval tam denně s kapelou, jsem na tom byla lépe, protože během dvou – třítýdenních zájezdů jsem mívala jenom nějakou tu desetiminutovou „představovačku“ a pak už pouze jeden koncert. To bylo skvělé, protože jsem měla vždy hodně času, abych si mohla prohlédnout množství zajímavých a úžasných míst. V německém Göttingenu jsem se vedle zpívání pustila také do studia. Jako obor jsem si vybrala hudební vědu a anglistiku. Žila jsem tehdy s partnerem z Moravy a v roce 1989 se nám narodila dcera. Tehdy jsem ještě měla v Německu pracovní závazky a neuvažovala o tom, že bych se mohla vrátit. Samozřejmě mi to ale nedalo a hned začátkem prosince 1989 jsem ještě na azylový pas, což bylo tehdy dost riskantní, jsem spěchala přes Rakousko domů. Když jsem se vrátila zpět do Německa, rozešla jsem se po čase se svým přítelem, a když jsem poté v Mombase v Kenyi na lodi poznala svého nynějšího manžela, rozhodla jsem se, že se vdám. Brali jsme se tehdy už v Praze, ale s tím, že ještě zůstaneme v Německu. Teprve později jsme se oba rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy.


Většinu času, který jsem prožila mimo republiku, jsem strávila v severním Německu, v Hannoveru a Göttingenu. Po svatbě v roce 1993 jsme se přestěhovali do Bavorska, protože manžel pocházel z Regensburgu. Měli jsme domeček v bavorském lese, krajina tam byla nádherná, ale farář vládl vesnici a chodil mi dávat přednášky na různá témata, manželky vařily manželům a když vařil můj manžel mně, ptali se ho, zda je jeho žena těžce nemocná. Když byl jednou manžel spatřen na zahradě jak věší prádlo, byl pak už definitivně vyřazen z místní společnosti. Nikdo ho nezdravil a sousedky měly zakázáno se se mnou stýkat., protože vznikla obava, že by mohly pochytit něco z mých způsobů a nutit své muže třeba vyluxovat. Mně se tamější styl života začal jevit jako úplný středověk, a proto jsme začali stále častěji jezdit do Čech. Definitivní rozhodnutí vrátit se padlo ale až v době, kdy měla jít dcerka do první třídy. Zapsali jsme ji do místní vesnické školy, ve které však hrálo na náš vkus příliš velkou roli náboženství. Nechtěli jsme, aby dcera navštěvovala hodiny náboženství, protože jsme toho názoru, že člověk by měl dostat šanci objektivního studia a eventuálně si zvolit svoji víru teprve později a z vlastního a svobodného přesvědčení. Vicky by tehdy však bývala byla jediná z celé třídy, kdo by hodiny náboženství nenavštěvoval. I ta naše - manželovými “výstřelky” již dost tak pošramocená pověst nám byla pomocníkem v rozhodnutí, že se okamžitě přestěhujeme do České republiky. Nějakou představu o tom jaké to bude doma v Česku jsem neměla. Bylo jasné, že je třeba zajistit základní podmínky, aby mohla rodina vůbec žít. Manžel dostal práci i přesto, že byl Němec a v té době ještě neuměl ani slovo česky. Dcerku vzali v Praze do školy, narodil se nám syn a když mu byly dva roky, byla jsem opět v jiném stavu. Po naarození druhého syna jsme se stěhovali do nového bytu a já jsem si řekla, že se konečně vypravím do Semaforu za panem Suchým. Do té doby jsme se s manželem věnovali výuce němčiny, já už tento jazyk také dost ovládala, takže jsme si založiliškoličku němčiny, kterou jsme nazvali "Bernie's Sprachschule"a na propagačních materiálech jsme měli motto: "rozmluvíme i nemluvu!". Docela se nám to rozjelo, ale upřímně řečeno, můj svět to nebyl. Nějakou dobu jsem se ovládala, ale když mi někteří žáci na otázku “jak se jmenujete?” donekonečna odpovídali "ich heissen Pepík"/Já jmenovati se Pepík/, nemohla jsem to nervově snášet, s trpělivostí natom nejsem nejlépe, a tak jsem to pomalu vzdávala. Nechtěla jsem však stále moc mezi lidi, po všech těch porodech jsem si připadala tlustá, neforemná a cítila se velmi nejistě. Protože jsme měli hezký byt, tak jsem jej prakticky neopouštěla. Pořád jsem to oddalovala, říkala si, že počkám, až budu jako dřív, abych se nemusela stydět jít do společnosti, kde jsem z dřívějška znala spoustu lidí. Trvalo to opravdu téměř pět let, než jsem se vypravila do Semaforu. Přišla jsem za panem Suchým a povídám: „ Tak jsem zase zpátky a byla bych moc ráda, kdybych si u vás mohla zase zazpívat“. A on mi pravil: „Přijď až budou Vánoce a něco zkusíme“. – Abych to upřesnila: Semafor už dobrých 45 pořádá pravidelné vánoční pořady „Vánoce v Semaforu“. A v tomto pořadu mi nabídl novou šanci. Jenže než nastaly ony Vánoce, byla jsem znovu v jiném stavu a tím pádem jsem se o Vánocích do Semaforu již nedostavila. V pozdních letech se nám tak narodilo ještě čvrté dítě, holčička Roxana, které dodnes říkáme Sany. Naši rodinu tedy tvoří Viky, Rafík, Leny, Sany, manžel Bernie, pes Mišel, kocour Cherri, chameleon Žanetka, já a bezejmenné rybičky. To je tedy naše “Family”, ke které již pomalu patří i náš soubor Fine Gospel Time, o kterém bude řeč níže. Do Semaforu jsem se tedy dostavila až o dalších Vánocích a panu Suchému se omluvila: „Tak loni jsem to bohužel nestihla, stačila jsem mezitím porodit ještě jedno dítě. Už jsem ale snad udělala pro populaci dost a teď mám v úmyslu se definitivně věnovat hudbě !“ Shodou okolností jsem několit týdnů předtím potkala kamaráda z konzervatoře, který pracoval na hudebním pořadu Carusoshow a vyzval mě, abych tam přihlásila svoji tehdy devítiletou Vicky. Tak jsem ji tam v říjnu vzala a ona tu show vyhrála s písničkou pana Suchého Malé kotě. Když jsem mu posléze záznam ze soutěže přehrála, byl nadšen a pravil, abych ji vzala do vánočního pořadu s sebou ! – Tak jsme s Vicky udělaly první kroky k cestě zpět, (alespoň v mém případě), do divadla Semafor. Absolvovaly jsme asi dvanáct vánočních představení a celou tu dobu jsem neměla ponětí, co si pan Suchý vůbec o našich výkonech myslí. Nenechal na sobě znát pražádnou reakci a já z toho byla dost smutná. Když jsme se s ním šly po posledním představení rozloučit a poděkovat, že nám dal příležitost, podíval se na nás a pravil: „Tak sem si řikal, holky Stirskejch, jestli byste si tu u nás nechtěly udělat recitál ?“ – Nevěřila jsem svým uším, ale Vicky to potvrdila a tak vznikla hra Zuzana se vrací. Jednalo se v podstatě o písničkovou show pro mě a Vicky s tím, že pan Suchý v ní vystupoval jako host. Byl rád, že díky nám má alespoň jeden méně náročný pořad, ve kterém si odpočine. S tímto pořadem jsme v karlínském „Semaforu“ udělali kolem stovky repríz. Ještě před premiérou jsem hovořila s panem Suchým o tom, že mým snem bylo odjakživa dělat vícehlasou hudbu, a že bych si přála mít pro tento pořad svůj sbor. Zamyslel se a řekl mi, že jsou sice malý divadýlko, ale že by se tam tak 12 lidí mohlo vejít. Udělala jsem tedy konkurs na zpěváky, čímž vznikl v roce 1999 pro semaforskou hru Zuzana se vrací sbor, který jsem tehdy pojmenovala dosti narychlo “Gospel Time”. V té době začal pan Suchý také často brát moji Vicky do televizních pořadů, dělala s ním např. v Silvestrovském pořadu Paráda z Kavčích hor 2000, Věšák, Pomozte dětem, a další. Jejich spolupráce trvala do jejích čtrnácti let, kdy už jej přerostla a přestala z ní být ta pravá “malá holčička“. Po nějaké době mně také nabídl intendant Semaforu, pan Hrabánek, jestli si nechci u nich v divadle udělat ještě jeden pořad s tím svým sborem, že tam mají volné pondělky. Řekla jsem si, proč nevyužít příležitosti, která se nabízí a vymyslela pořad, který byl pojednán jako veřejná zkouška, tedy velmi improvizovaný a spontánní. Dostal název Gospel Time Party, zvala jsem do něho známé hosty a on začal být úspěšný. Prvním, kdo mé pozvání přijal, přestože jsem nemohla zaplatit žádný honorář a byla absolutně neznámá, byl pan profesor Knížák. Pozvala jsem tehdy i Honzu Musila a Petra Lesáka, aby mi pomohli s moderováním, takže start byl dosti pompézní. Honza Musil však za mnou po představení přišel a řekl mi, že jsem tak strašně užvaněná, že ho vůbec nepotřebuju a ať si to uvádím sama !“ Předtím mě vůbec nenapadlo pasovat se do role moderátorky, ale jak jsem už vzpomínala tu „školu“, kterou mi dal pobyt v Německu, řekla jsem si tedy, že když to šlo v němčině, zkusím to i česky a ono to fakt šlo. Začalo mě to i hodně bavit a těšila mě především improvizovaná setkání třeba i s úplně pro mě neznámými hosty. Bylo- a je to pro mě napínavé, co se dá z momentálních nápadů vyvíjet a lidi to kupodivu baví dodnes. Máme leden 2012 a právě se chystáme na 112. reprízu tohot pořadu, který bývá vyprodán, chachá:)!.



Před mým odjezdem do ciziny jsem hodně zpívala, natáčela a také udělala docela úspěšnou desku s Jaromírem Hanzlíkem „Milenci“, která tehdy vyšla v diskotéce Mladého světa. Na druhou stranu jsem tou dobou vystupovala i s country skupinou Teskar, s orchestrem Harryho Macourka jsem zpívala soul, s Jirkou Helekalem big-beat, s F. Janečkem jakési disko a i jiné styly. Tehdy se do mě pustili kritici, kteří psali, že nevím, kam patřím, a co že to ta Stirská vlastně dělá – všechno a nic. Nakonec mě začali ignorovat, snad proto, že nebyli schopni zařadit mě do nějakého šuplíku. Po návratu z Německa jsem si řekla: „ Tak já vám teď ukážu šuplík !“ – A zrodil se můj Gospel Time. Určitě se to vyplatilo, protože tuto hudbu tady skutečně nikdo nedělal. Ukázalo se, že jsem se strefila do vkusu publika, protože ta hudba, písně které jsme zpívali, se staly populární a já jsem jen ráda, že jsme to zde šířili. Něco takového, i když trochu vzdáleně, dělal i Spirituál kvintet. Na rozdíl od nás to ale oni pojímali komorně a vážně. Já si ten náš směr představovala spíše jako gospel rock, tvrdší muziku s expresivní interpretací písniček. Začala jsem tu hudbu dělat, protože mě uchvátilo, jak se dá zpívat celým tělem i duší, což u nás jinak často nevidíte ani neslyšíte. Většinou se dostaví kolegyně, odzpívají sladce nějakou tu písničku a zase se odporoučí. Když zpívám já – a lidé mi to potvrzují – zpívám jako o život, protože tak to cítím a ještě u toho shodím nějaké to kilo.


Mě vždycky štvalo, jak bylo všechno v tom šoubyznysu omezováno věkem, exteriérem, výškou, mírama, atd. -takové to:"Bereme jen do 25 let, nad 180 cm, krasavice, atd.." Tak jsem si řekla, že to budu dělat jinak. Ke gospelu přece patří, že zpívá každý kdo cítí v duši potřebu, kdo chce s nadšením vyjádřit určité emoce, kdo má rád hudbu i pohyb. Je to naším mottem - čas od času se někdo diví, že u nás zpívají i lidé opravdu všeho druhu a nejsou to vždy nutně typy manekýnů. O to mi vůbec nejde. Máme na našich webových stránkách, že bereme stále nové členy, a to od nějakých čtrnácti let až do věku, kdy se ještě udržíte na nohou a vydržíte na nich stát zhruba ty dvě hodiny, co trvá koncert. Dnes mám ve sboru přibližně dvacet lidí a jsou to lidé velmi různí – malí, velcí, tlustí, tencí, zdraví i nemocní. Jako nejmladší s námi začala zpívat moje dcera, když jí bylo třináct, teď je ve sboru pár sedmnáctiletých a jsou tam i dámy a pánové, kterým je kolem šedesáti. Nejvíce členů máme ale mezi dvaceti a třiceti lety. Pro přijetí mezi nás mám jen dvě kritéria: aby tu hudbu brali vážně, dokázali se jí nadchnout a trochu intonovali. Se svým repertoárem jsem si ale trochu „najela“. Říkala jsem si: „Chcete mě zařadit do nějakého šuplíku, abyste si nemuseli lámat hlavu nad tím, co vlastně zpívám, čím jsem – tak tady to máte !“ – Ukázalo se ale, že díky gosplu nás začali zařazovat tak, jako bychom s naší muzikou patřili jen do kostela. To je samozřejmě omyl, protože i když zpíváme hlavně spirituály a gospely, najdete v našem repertoáru i semaforské písničky, protože tam to všechno vzniklo. Zpíváme country, jazz i blues a vystupujeme zrovna tak rádi v kostelech jako na různých párty. Děláme – stručně řečeno, zábavnou hudbu a lidem se to líbí.
Za života bývalého ministra kultury Pavla Dostála, který na nás byl moc hodný, přestož jsme nebyly žádné velké hvězdy, jsme vystupovali v moskevském Kremlu, zpívali jsme v Polsku, několikrát na Slovensku, v Rakousku, ale převážně u nás. Repertoár máme i v angličtině, ale z velké části v češtině. Převážnou část tvoří texty Pepíčka Fouska, který je náš dvorní skladatel a nejmilejší člověk, protože nám začal psát texty už v době, kdy nás ještě nikdo neznal a on vůbec netušil, jestli to nepíše úplně zbytečně a jen „do šuplíku“. Úžasně nám pomahá a naše spolupráce se stává perfektní. Píše texty odlehčené, nepatetické, vtipné ale přesto moudré a člověčí, přesně dle mého vkusu. Také pan Suchý nám napsal spolu s Karlem Vágnerem první český a výborný gospel "Jó, když je mi nejhůř", který se stal nejoblíbenější písní právě zmíněného Pavla Dostála. Kdo by si myslel, že začít s tím, co jsme na naši hudební scénu přinesli, bylo snadné, je na omylu. Nezapomeňte, že v našem národě, který byl odchován polkami, není tato hudba až tak běžná. Musím ale říci, že jsme za těch sedm let udělali hrozný pokrok. Máme již svůj okruh posluchačů, kteří nás vyhledávají, protože tolik obdobných seskupení tady není. I ten Spirituál kvintet jak jsem ho zmínila, dělá hudbu jinak. Zpívají krásně, ale pojímají to vše vážněji a dosti dramaticky, i stylem vystupování. Mí lidé se musejí smát, vypadat nadšeně a čím víc poskakují na jevišti, tím lépe: nelpím na choreografii, vše má být přirozené, nutit amatéry do uměle naučených zpěvů a tanců by dle mého soudu vyznělo spíš trapně. V mém sboru je sice pár profesionálů, ale většinou jsou to amatéři všeho druhu, kteří svoji práci ve sboru staví na svém nadšení, na tom, že tou hudbou opravdu žijí a takových lidí u nás moc nenajdete. Samozřejmě, že existují další sbory, které dělají gospel a spirituál. Ale jsou to často ty velmi nábožensky založené, někdy až fanaticky. Ve svatém vytržení vykřikují patetické texty a hrozí ohněm pekelným... to prostě není naše parketa. Chci dělat hudbu zábavnou, k poslechu a přesto s neplytkými texty. Tak tomu rozumí povětšinou i naši posluchači, protože na koncertech vládne vždy úžasná atmosféra spojená s úspěchem. Nedávno jsme vystupovali v Pardubicích a lidé byli nadšeni, aplaudovali "standing ovation" a to nás většina z nich slyšela poprvé ! Bohužel jinak vnímají naši hudbu média, konkrétně rádia a televize, kde nám často říkají: „Gospel, ten my nehrajeme…“ Jsem přesvědčena, že si často naše desky ani neposlechli, protože by pochopili, že se jedná o normální písně. A pokud se přeci jen něčím liší, není třeba přeci stále opakovat jen to stejné. Obohacení a rozšíření jejich repertoáru by jim jistě získalo nové diváky a posluchače. A nejde v tomto případě pouze o televize komerční, ale i Českou televizi. Domnívám se, že toto není jen naším problémem, oblast šoubyznysu i televizní produkce je u nás velmi konzervativní. Jsme zemička malá, kde si každý ten svůj koláč drží zuby nehty a těm novým,co přicházejí, není přáno. To je asi ten hlavní důvod, stejně jako neochota riskovat nové, když je přece snadnější sázet na ověřené, na jistotu. Vítanou výmluvou těch, s nimiž jsem jednala, bylo: „Ale nám se sem gospel nehodí…“ – Ale poslechněte si desku "Vám, jen vám", které jsem dala podtitul:“Gospely tradičně i netradičně“, aby bylo všem jasné, jak to myslíme. Pepa Fousek nepíše žádné bigotní texty, vše, co tvoří, dělá s lehkostí, nadhledem, veselostí a humorem. Schválně jsem tam také zařadila jednu písničku s textem Ivana Mládek, která se jmenuje V pekle. Má vskutku daleko do gospelového tónu. Ale není zřejmě pomoci...!
Desky jsme natočili prakticky jenom dvě. První vyšla v Multisonicu a tehdy nám strašně pomohl Karel Vágner, jeden z mnoha hostů našich Gospel Time Parties. Když přijal pozvání do mého pořadu, vůbec nás neznal. Hned během představvení slíbil před lidmi, "že se mu to líbí, a že s námi natočí decsku!" – Také Ivan Mládek nám strašně pomáhal, především tím, jak krásně o nás mluvil, vzal nás dvakrát do svého TV pořadu Countryestráda a kupoval si dokonce sám lístky na naše představení. Pobavilo mě a polichotilo mi jeho prohlášní, že má hudby za ta léta víc než dost, a lahodí mu už jen dva hudební styly: TICHO a GOSPEL TIME ZUZANY STIRSKĚ. Martin Dejdar nás vzal do svého televizného pořadu Na scéně, Miloš Zapletal, kterému se líbil nejen můj zpěv, ale i moderováním nám zorganizoval vystoupení v Manéži Bolka Polívky.Myslím, že na padesáti představeních Gospel Time Party v „Semaforu“, kde se vystřídala spousta známých tváří, jsme získali řadu přátel a příznivců, kteří si nás oblíbili, fandí nám a mnozí z nich nám i pomohli a pomahají dostat se do širšího povědomí posluchačů. Samozřejmě existují i tací, kteří nám holt přejí méně, ale tak to holt chodí a já je přesto zdravím ! Ale abych se vrátila k těm nahraným deskám. Karel Vágner s námi natočil tu první, ze které si v pražských rádiích vybrali dvě písničky, které se občas hrají. Nedávno jsem sama udělala vánoční desku, která se – i když jen o Vánocích, hraje skoro více než ta první. Mimo to jsme k desátému výročí NOVY natočili na žádost této televize upravenou skladbu Škoda lásky, z níž se stala doslova bomba, kdy nám polovina národa nadšeně tleskala, zatím co druhá nás – jak už to bývá - zatratila s odůvodněním, že jsme zneuctili národní poklad. Konzultovala jsem tuto nahrávku s odborníky a plně si za ní stojím i z pozice hudebního vědce. Tak, jak je to zcela běžné například v Americe i v jiných zemích, kde se řada skladeb upravuje, jsme postupovali my a nevidím v tom nic špatného.
Spíše než do rádia se občas dostaneme do televize, kdy nás pozvou do nějakého pořadu, protože na ten náš sbor je docela zajímavý pohled. Když se před několika roky například předávaly ceny sportovcům roku, předávala jsem Alešovi Valentovi první cenu a finále bylo naše. A protože jezdíme hodně po vlastech českých, vystupujeme jak v kostelích, tak například i při firemních akcích. Samozřejmě rozšiřujeme a obměňujeme náš repertoár, natáčíme průběžně stále nové písničky, ale jsou stále určité "pilíře", tj. písně, o kterých víme, že je chce publikum slyšet stále. Musím se zmínit i o tom, co je úplnou novinkou – dala jsem dohromady asi 10 malých dětí a založila sbor Gosplíček, ve kterém vystupují i moje děti. Malý Rafík chodí na hudební gymnázium na trumpetu a slavil např velký úspěch při velkém vánočním koncertu se symfonickým orchestrem. Přdnesl tam sólově známou skladbu What A Wonderful World a protože je i fyzicky malinký, byl to úžasný pohled, jak takového trpaslíka doprovázelo asi 60 dospělých hudebníků - no a navíc ještě dobře hrál. Velmi často vystupujeme na různých charitativních akcích, při různých kalamitách, pro postižené, domovy důchodců, atd. Na těchto akcích vystupujeme samozřejmě zdarma, na těch ostatních za sjednaný honorář. I když členové souboru se věnují zpěvu především z nadšení, občas si vydělají i nějaké ten menší honorář. Není to však žádný mamon a já si toho vážím, že investují čas svého osobního volna pro naši věc-zřejmě je to tedy baví, což je bezva a já je mám za to ráda!!


Právě jsme dostali nabídku od jednoho vydavatelství, které je ochotno financovat desku, ale klade si podmínky, pokud jde o výběr toho, co se na ní objeví, což je trošku problém Raději bych sehnala sponzora, který by nám umožnil nahrát desku podle vlastních představ. Sama na to prostředky nemám, protože výroba vánoční desky v loňském roce mě málem zruinovala. Jak jsem už vzpomenula, stále také hledáme do našich řad nové členy. Dělám se sborem profesionální koncerty, ale ti lidé nejsou profesionálové, takže musím mít větší členskou základnu, aby byl vždy po ruce někdo, kdo na ten koncert pojede.
Doma věnuji hodně času dětem. Píši s nimi diktáty, aby nepsaly babička s tvrdým y, protože oni mluví doma německy, takže občas opakují po manželovi, který se naučil česky, ale mluví srandovní češtinou v infinitivech: „Dej mi ještě dvě knedlíky…“, nebo zas naopak:"Ich habe schon gečůral!" Všechny hrají na nějaký nástroj, takže doufám, že se zrodí nějaké dobré hudební těleso ve složení trubka, klarinet, kytara a harfa, kterou studuje nejmladší Sany. Všechny zpívají, malá Sany výborně tančí a nejstarší Vicky, bývalá hvězdička se rozhodla-po zkušenostech, které zažila u mne-že hudbou se živit nehodlá, že prý na ten šoubyznys nemá žaludek . Dala se na intenzivní studium jazyků, mluví čtyřmi plynně, pátým pak je čínština, kterou se naučila při svém ročním pobytu v Číně. Uvidíme, jak se rozhodnou ostatní děti, rozhodně je nebudu křečovitě nutit do hudby, je to nelehká branže a kromě uspokojení, že člověk dělá to, co ho baví, není moc co závidět. Mnoho času pro zábavu mi jinak nezbývá. Když to náhodou vyjde, ráda čtu a rejpám se v zahrádce, poslouchám hudbu, jezdím k moři za sluníčkem. Nezbytnými dopingy jsou pro mě oheň a voda, takže často relaxuji ve vaně nebo u krbu. Většinu času však opravdu spolkne hudba a děti, miluji je nejvíc!


 

 
Copyright © gospeltime.cz, 2011-2017 | LuRy™